Střídání vokálu s fonetickou nulou (ø) v alomorfech jednoho morfému. A.v.n. se liší např. alomorfy sufixu ‑dl(‑o); srov. např. ry‑dl‑o, kde se sufix skládá pouze ze dvou konsonantů, a ry‑del, kde jsou tyto konsonanty odděleny vokálem e. A.v.n. jsou jedním ze tří hlavních typů morfonologických alternací v současné č. (vedle ↗alternací kvantity a alternací palatalizačních; viz v diachronii ↗palatalizace).

V přehledu a.v.n., který uvádí ✍MČ 1 (1986:186), s nulou alternují všechny krátké vokály kromě a, z dlouhých pak jen přední vokály. Alternace obsahující dlouhý vokál, tj. í/ý ~ ø a é ~ ø, lze přitom vždy interpretovat jako výsledek dloužení lexikálně krátkého vokálu e. Podle ✍MČ 1 (1986:187) je alternace í/ý ~ ø např. u dvojic jako po‑sl‑at ~ po‑síl‑at, se‑br‑at ~ s‑bír‑at n. vy‑zv‑at ~ vy‑zýv‑at. Uvedené kořeny ale mají nejen alomorfy s dlouhým vokálem, ale i alomorfy s krátkým vokálem, a tím je e (srov. po‑sel, se‑ber‑u, vý‑zev). Alomorfii lze tedy v tomto případě analyzovat tak, že lexikálně přítomný vokál e se v určitých kontextech foneticky nerealizuje (jde tedy o alternaci e ~ ø) a v určitých kontextech, v tomto případě v kontextu sekundárního imperfektiva, se dlouží (jde tedy o dloužící alternaci e ~ í/ý). Podobně lze interpretovat i alternace ve dvojicích typu okn‑o ~ okén‑ko: mezi finálními konsonanty kořene je opět lexikálně krátký vokál e (srov. gen.pl. oken), který se v určitých kontextech foneticky nerealizuje a v určitých kontextech (v tomto případě před deminutivním sufixem) se dlouží na é. Výsledek dloužení e alternujícího s nulou přitom není prediktabilní, o čemž svědčí příklady jako oheň ~ ohýn‑ek (~ ohn‑ivý) a osten ~ ostén‑ek (~ ostn‑atý), kde se alternující e dlouží v kontextu deminutivního sufixu jednou na ý a podruhé na é. Vedle toho existují i dublety jako konév‑ka / konýv‑ka (~ konev ~ konv‑ička); k tomu viz též ↗alternace kvantity.

Z krátkých vokálů s nulou produktivně alternuje pouze e; to se někdy označuje jako pohyblivé e // vsuvné e // epentetické e. Ostatní typy a.v.n. jsou vázány na jednotlivé staré kořeny, a jsou tak zcela marginální: u ~ ø (such‑ý ~ sch‑nout), o ~ ø (hrom ~ hřm‑ít), i/y ~ ø (ná‑pis ~ na‑ps‑at, za‑myk‑at ~ za‑mk‑nout).

Alternace e ~ ø se objevuje u všech typů morfémů, tj. kořenů (kart‑a ~ karet‑n‑í) i afixů; seznam všech afixů, jejichž alomorfy se liší a.v.n., je uveden v tabulce (1).

A.v.n. jsou různě pravidelné. Nejpravidelněji se chovají a.v.n. v sufixech, kde distribuce alternant vždy závisí na fonologické struktuře následujícího morfu: nulová alternanta se objevuje pouze před sufixem, který začíná na vokál, tj. _C‑V (služ‑b‑a), e‑ová alternanta se objevuje ve třech kontextech: (1) před koncem slova (_C#), tj. před nulovým sufixem (služ‑eb), (2) před sufixem, který začíná na konsonant, tj. _C‑C (služ‑eb‑n‑a), (3) před sufixem, který má v iniciální pozici vokál e, který sám alternuje s nulou, tj. _C‑(e~ø) (služ‑eb‑en). Nepravidelně se chová pouze neproduktivní sufix ‑isk(‑o), který může mít v kontextu nulové koncovky gen.pl. dubletní formy, tj. s epentetickým vokálem i bez něj (např. střed‑isek / střed‑isk, bahn‑isek / bahnisk n. skal‑isek / skal‑isk).

Distribuce a.v.n. v kořenech se ve většině případů řídí stejnými pravidly jako distribuce v sufixech, tj. nulová alternanta v kontextu _C‑V (kotl‑ík) a e‑ová alternanta všude jinde (kotel, kotel‑n‑a, kotel‑en). Nepravidelně se chovají nominální kořeny rez, zeď, lest a čest. Kořen rez se oproti očekávání vokalizuje před adjektivními sufixy s iniciálním vokálem: rez‑av‑ý, rez‑at‑ý a rez‑iv‑ý (vedle pravidelné dublety rz‑iv‑ý); jinak má pravidelné formy (rz‑ím, rz‑ích; rez‑nou‑t). Kořeny lest a zeď mají nepravidelné, tj. nevokalizované, formy před sufixy s iniciálním konsonantem: lst‑mi, lst‑ný, zd‑mi (× pravidelné zed‑ník). Kořen čest se chová nepravidelně v tom, že jeho vokalizovaný a nevokalizovaný alomorf obsahují různé konsonanty; srov. vokalizovanou podobu v kontextu nulové koncovky (čest) a nevokalizovanou podobu v kontextu vokalických sufixů (ct‑i, ct‑í‑t, ct‑ě‑n‑ý). Distribuce alternant v kontextu sufixu, který začíná na konsonant, je sice nepravidelná (srov. dublety čest‑n‑ý / ct‑n‑ý a čest‑n‑ost / ct‑n‑ost), nicméně i pro tyto dublety platí, že s nulovou alternantou jde ruku v ruce redukce konsonantů.

Nepravidelně se chová také uzavřená množina verbálních kořenů, u nichž se v kontextu sufixu, který začíná na vokál, objevuje jak nulová (podle očekávání), tak i e‑ová alternanta (oproti očekávání): br‑á‑t ~ ber‑e‑š, dr‑á‑t ~ der‑e‑š, hn‑á‑t ~ žen‑e‑š, ml‑í‑t ~ mel‑e‑š, pr‑á‑t ~ per‑e‑š, sr‑á‑t ~ ser‑e‑š, stl‑á‑t ~ stel‑e‑š, žr‑á‑t ~ žer‑e‑š.

U prefixálních a.v.n. hraje roli i ↗fonotaktika: e‑ová alternanta se na konci prefixu objevuje vždy, když by jeho spojením s kořenem vznikla iniciální gemináta; srov. se‑sypat, ve‑valit (vokalizace prefixu brání vzniku iniciální gemináty) × v‑sypat, s‑valit (spojením prefixu a kořene vzniká iniciální konsonantická skupina, která je heterogenní, nemá tedy status gemináty). Naopak interní gemináty vokalizaci prefixu nutně nevyvolávají; srov. od‑drolit, pod‑dat, roz‑zlobit, roz‑sednout atd. K a.v.n. u předložek viz ✍Haller (1934) a ✍Kučera (1984). Ke vztahu mezi a.v.n. v prefixech a homofonních předložkách (na materiálu z ruštiny) viz ✍Gribanova (2009) a ✍Gribanova & Blumenfeld (2013).

Část a.v.n. v současné č. má diachronní původ: jejich zdrojem jsou psl. vysoké vokály označované jako ↗jery (přední ь a zadní ъ), které se buď transformovaly ve střední přední vokál /e/, n. zanikaly (podmínky pro transformaci a zánik jerů popisuje tzv. ↗Havlíkovo pravidlo). Jerový původ má např. alternující vokál v kořeni loket, lokt‑e (psl. lakъt‑ь, lakъt‑a) n. vokál v sufixu ‑(e)c (nč. jezd‑ec, jezd‑c‑e < psl. jazd‑ьc‑ь, jazd‑ьc‑a). V diachronní perspektivě se a.v.n., které byly jerového původu, různě měnily; tyto změny jsou přitom jak náhodné, tak systematické. K náhodným změnám patří zánik pův. alternační pozice, a to buď ve prospěch pův. nulové alternanty (např. nč. jilm, jilm‑u < stč. jilem, jilm‑u < psl. ilьm‑ъ, ilьm‑a), n. naopak ve prospěch pův. alternanty vokalické (např. nč. mech, mech‑u < stč. mech, mch‑u < psl. mъch‑ъ, mъch‑a). Systematickou změnou je pak změna v distribuci e‑ové a nulové alternanty v sousedících morfémech. Původně byly obě alternanty v komplementární distribuci (srov. stč. formy dom‑č‑ek, kde je v druhém sufixu vokál a v prvním nula, a dom‑eč‑k‑u, kde je naopak v druhém sufixu nula a prvním vokál). Synchronně ale platí, že první morfém s alternační pozicí se vždy vokalizuje bez ohledu na to, jestli je v následujícím morfému nula n. vokál (srov. nč. formy dom‑eč‑ek a dom‑eč‑k‑u); k diachronnímu vývoji a.v.n. v č. a jejich interpretaci viz ✍Ziková (2009) a ✍Scheer & Ziková (2010).

Z fonologického hlediska lze a.v.n. interpretovat buď jako výsledek ↗epenteze, nebo naopak ↗elize, přičemž oba typy a.v.n. spolu mohou v jednom jaz. koexistovat; k tomu pro č. viz ✍Ziková (2013) a dále, nebo pro polštinu ✍Scheer (2012).

V č. gramatikách jsou a.v.n. tradičně interpretovány jako epentetické, přičemž epenteze se typicky vysvětluje tak, že usnadňuje artikulaci daných konsonantických skupin. Tato epenteticko‑artikulační analýza predikuje, že epenteze je zcela odvoditelná z ↗fonotaktiky konsonantických skupin, což ale nekoresponduje s daty: příklady v tabulce (2) ukazují, že tytéž konsonantické skupiny mohou, ale nemusejí alternující vokál obsahovat.

Dalším argumentem proti tradiční, epenteticko‑artikulační analýze a.v.n. je existence zkrácených l‑ových participií od n‑kmenových sloves, kde elize tematického a participiálního sufixu derivuje z fonologického hlediska „těžké“ konsonantické skupiny ve finální pozici, a to bez epentetického vokálu; viz např. formy jako zmáčk, ztrpk n. uštk.

Ani opačná, tj. elidující, analýza, kdy se vokál e vymaže v kontextu před vokalickým sufixem, založená na fonotaktice neodpovídá datům: ze samotného konsonantického okolí daného vokálu nelze odvodit, jestli jde o vokál stabilní, n. o vokál alternující s nulou. Jak ukazují příklady v tabulce (3), tytéž konsonantické skupiny mohou obsahovat jak stabilní, tak i alternující vokál:

Jestliže distribuce a.v.n. není předpověditelná z fonotaktiky ani z fonetiky, pak informace o tom, že uvnitř dané konsonantické skupiny bude alternovat vokál s nulou, musí být součástí lexikální reprezentace daného morfému. Tzn. že na lexikální úrovni musí existovat fonologický rozdíl mezi kořenem bez epenteze kvart (kvart‑a, kvart), kořenem s alternujícím vokálem kart (kart‑a, karet) a kořenem se stabilním vokálem karet (karet‑a, karet). To je také východisko většiny generativních analýz a.v.n. ve slovanských jaz. (pro jejich přehled viz ✍Scheer & Ziková, 2010), které se pak liší v tom, jakým způsobem je informace o alternačních pozicích lexikálně kódována.

V lineárních generativních modelech typu ↗SPE jsou alternační pozice kódovány na segmentální úrovni: s nulou alternující vokály mají lexikálně status tzv. abstraktních, tj. foneticky nerealizovaných, segmentů, které se během fonologické derivace buď transformují v „normální“ segmenty (tzv. pravidlo Lower), n. jsou ze struktury odstraněny; tyto abstraktní segmenty se pak označují stejně jako v diachronní lingvistice, tzn. říká se jim jery. Základem těchto analýz je Lightnerova práce o a.v.n. v ruštině (✍Lightner, 1965).

V ↗autosegmentálních modelech (✍Scheer, 2004; ✍Ziková, 2008) mají alternující vokály status lexikálně plovoucích segmentů, které se foneticky realizují jen tehdy, když se během fonologické derivace asociují s prozodickou rovinou. Rozdílnou lexikální strukturu finálních řetězců kořenů s konsonantickou skupinou, se stabilním vokálem a s alternujícím vokálem v autosegmentálním modelu ukazují schémata v (4): v (4a) je reprezentace konce kořene kvart (kvart‑a, kvart), v (4b) kořene karet (karet‑a, karet), v (4c) reprezentace alternujícího kořene kart (kart‑a, karet) a v (4d) derivace jeho vokalizované podoby:

Ne vždy ale platí, že existenci alternujících vokálů nelze odvodit. ✍Ziková (2013) ukazuje, že specifickou skupinu představují konsonantické skupiny typu konsonant‑likvida (CL), které se vzhledem k a.v.n. chovají zcela pravidelně, a to v závislosti na morfosyntaktickém kontextu: před nulovou koncovkou gen.pl. mají uvnitř vždy vokál (CL > CeL#; např. futr‑o – futer); před nulovou koncovkou nom.sg. může být jak vokál (např. uhr‑u – uher), nebo ne, a pak se koncová likvida stává slabičnou (CL > CL̩#; např. fotr‑a – fotr̩); viz též ↗slabičný konsonant. Je‑li přítomnost alternujícího vokálu uvnitř CL v kontextu nulové koncovky gen.pl. zcela pravidelná, pak nemusí být součástí lexikální reprezentace. V tom případě existují v č. dva typy s nulou alternujících vokálů: lexikálně přítomné (tj. plovoucí vokály), což jsou např. alternující vokály v kořenech kart‑a, karet n. uhr‑u, uher, a epentetické (tj. vložené do struktury v průběhu fonologické derivace), což jsou např. alternující vokály v kořenech futr‑o, futer n. bedl‑a, bedel. K podobnému závěru dochází i ✍Scheer (2012) při analýze polských dat.